caz

 Objala jsem se pažemi okolo útlého, až nehezky hubeného těla. Schoulila jsem se do sebe a odmítala vpustit do svého vědomí slova mé psycholožky.  "Musíte odejít." opakovala pořád dokola, jako by snad byla naprogramovaná na každého klienta jinak. Na určitý počet slov. U mě to byla slova domácí násilí a musíte odejít.  Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vlna odporu, vzteku a chtíče ji vyřvat díru do hlavy, že to není můj případ. Že já nejsem obětí domácího násilí. To slovo se mi v hlavě zašmodrchalo a ohnulo, jako by tam nepatřilo - protože ani nepatří.  "Poslouchejte mne," povzdechla si žena naproti mně a já k ní zvedla pohled. Cítila jsem, jak ze mě vyprchal všechen život. Jak tu jen sedím z povinnosti a bohužel i proto, že mě sem objednala máma se slovy, že si musím s někým promluvit, když už odmítám poslouchat slova svých blízkých. "chápu, že to nevidíte, chápu, že je těžké něco takového si vůbec připustit..."  Zabodla jsem do ni uštvaný pohled zastřený s...

Zamrkám do ohlušujícího ticha, jež se roztahuje a smršťuje kolem mne. Sahala po mně svými ostrými drápy a škrábala, řezala a dotýkala se mé schránky duše, která byla uvězněná a zmítala, kroutila a trhala se na kusy jen proto, aby se dostala pryč. Utéct na míle daleko od tohoto života, jež provází ledový závan námrazy, jako jinovatka po chladné noci, od pocitu studu, méněcennosti, mého vakuu bytí, kdy jsem si myslela, že nežiju příběh daný z dobré vůle, ale rok přes rok plynul a dával mi rány do středu hrudi, jsem si uvědomila, že tento život mi nebyl dán anděli, leč stíny ďáblů a samotného pekla se mi stal dominantním v životě a odrážel se od mé duše, jako temnota pohlcující světlo a vše dobré. Já byla pohlcující vše dobré. Žádné zárodky pocitu štěstí či radosti, místa, kam patřím, pocit přijetí a lásky. Ne, já jsem byla odsouzena mými ďábli posazených na ramenou, jak trůn honosnější než hvězdná koruna utkaná z nejtemnějších odstínů noci. Byla mi dána společností charakterizující samot...

  Z aklonila jsem hlavu ve svém typickém gestu, když mě něco ze srdce pobavilo, a z plna hrdla se zasmála.  Kryštof se usmíval, tím svým klučičím způsobem, kdy když roztáhl rty do úsměvu se mu zvýraznily lícní kosti a v očích se mu zatřpytilo. Drkla jsem do něj loktem a popadla sprej.  ,,Nerozesmívej mě a tvoř." uchechtla jsem se naznačujíc, že bychom se tu měli přestat pošťuchovat, div jsme na sebe nezačali sprejovat drahou barvu z pochybných obchodů, a dokončit již rozdělané. Blonďák zavrtěl hlavou, až se mu světlé zářivé, až andělské kučery zavlnily kolem bledého obličeje.  ,,Jen říkám holá fakta." zaštěrkal tubou, nasadil si šátek a začal se věnovat práci. Poodstoupila jsem a sledovala, jak dokončuje svůj nápis she looked like art a horečně přemýšlela, kdo to může být, Tofi se nikdy nezmínil o nějaké holce, jež by měla jeho přelétavé srdce. Nikdy se nezmínil o někom, kdo vypadá jak umění.  Když to dokončil, postavil se vedle mě a oba jsme sledovali naše výtv...

Procitla jsem.  Uvědomila jsem si své bušící srdce, své tuhé, těžké nohy a znecitlivělé ruce. Zamrkala jsem do tmy, kterou bouralo světlo venku, jež v líných linií dopadalo na moji postel.  Co se stalo?  Kde jsem?  Najednou jsem to pocítila. Důvod, proč jsou moje ruce znecitlivělé a nehnou se z místa. Kožený pás mi zabraňoval si jimi promnou opuchlé oči.  Opuchlé oči?  Chtěla jsem se posadit. Nešlo to.  Chtěla jsem pokrčit nohy. Nešlo to.  Chtěla jsem křičet. Nešlo to.  Byla jsem otrokem mezi čtyřmi stěnami chladné místnosti, která se na mě tlačila a  tlačila a já se nemohla ani zmítat pod náporem toho prostoru, která se zmenšoval a zmenšoval, až jsem se začala dusit, protože tu nebylo dost kyslíku. Klaustrofobicky jsem se začala chvět.  ,,Pomoc!" pokusila jsem se vykřiknout, ale byl to sotva šepot. Nikdo mě neuslyší. Nikdo nepřijde. Jsem sama.  Trhla jsem pažemi, ale kůže se mi zařízla hlouběji do měkké tkáně na zápěstích. ...

S tál jsem vzpřímeně vedle matky, která šmátrala po mé ruce. Zahákla si do mě své jemné a hubené prsty a tiše vedle mě plakala, zatímco táta stál od nás několik kroků dál a všechno si zaujatě prohlížel.  Postávali jsme na mezinárodním letišti Lester B. Pearson, které se nachází v Kanadě v Torontu. Povytáhl jsem si modro-černou tašku z levého ramene výš, aby mi nesklouzla na zem a stiskl matce ruku silněji. Vždycky pro mě byla mnohem větší oporou, než muž, který měl převzít roli otce.  Shlédl jsem na ni a ze slz, které se jí kutálely po tváři mě bodlo u srdce.  „Měli bychom už jít, ať na nás nečekají moc dlouho.” zašeptal jsem směrem k ní a pokusil se trochu usmát, i když jsem nebyl daleko od toho, abych se otočil a s křikem utekl pryč. Nedaleko od nás stály dva velké vozy v maskovacích barvách a okolo vojáci v uniformách stejné barvy a účelem. Kam jsem se podíval, tak tam byli lidi, změť hlasů se proplétala s jinak docela teplým počasím a šum v uších, jenž způsobil...

Prolog   Pane Matthewsi,   na základě testů, kterých jste se po příkazu vlady zúčastnil dne 1.1.2015, Vás nejvyšší vláda povolala do Canadian army. Prosíme Vás, abyste se v neděli dne 11.5.2015 dostavil na letiště Lester B. Pearson. Sbalte si osobní doklad a níže uvedené  věci. Peníze a elektronika vám bude zabavan a  před odjezdem. Pokud se nedostavíte, vláda to bude brát jako porušení pravidel, nýbrž přestupek, který se bude řešit vysokou pokutou. Děkujeme, že budete bojovat za svoji Zem.                             Generál Michael Hanster