✩‧₊˚Chapter one✧.*

Stál jsem vzpřímeně vedle matky, která šmátrala po mé ruce. Zahákla si do mě své jemné a hubené prsty a tiše vedle mě plakala, zatímco táta stál od nás několik kroků dál a všechno si zaujatě prohlížel. 

Postávali jsme na mezinárodním letišti Lester B. Pearson, které se nachází v Kanadě v Torontu.

Povytáhl jsem si modro-černou tašku z levého ramene výš, aby mi nesklouzla na zem a stiskl matce ruku silněji. Vždycky pro mě byla mnohem větší oporou, než muž, který měl převzít roli otce.  Shlédl jsem na ni a ze slz, které se jí kutálely po tváři mě bodlo u srdce. 

„Měli bychom už jít, ať na nás nečekají moc dlouho.” zašeptal jsem směrem k ní a pokusil se trochu usmát, i když jsem nebyl daleko od toho, abych se otočil a s křikem utekl pryč. Nedaleko od nás stály dva velké vozy v maskovacích barvách a okolo vojáci v uniformách stejné barvy a účelem. Kam jsem se podíval, tak tam byli lidi, změť hlasů se proplétala s jinak docela teplým počasím a šum v uších, jenž způsobila krev proudící v žila stejnou rychlostí, jakou mi bubnovalo srdce, to naneštěstí docela přehlušoval. Svíral se mi z toho žaludek. 

Matka přikývla a už chtěla něco říct otcovi, jenže ten šel už pomalým krokem k jednomu z vojáků, který postával vedle muže zapisujíc si škrábance do notýsku. 

Rychle jsme otce dohnali a snažili se držet jeho tempo. Těšil se. Tak moc se těšil. Jakmile jsme před nimi stáli necelých deset kroků, s neutrálním výrazem si mě oba dva muži projeli. 

Menší s vlasy schované pod kšiltem, kulatým obličejem a ostrými oči, jejichž barva a neproniknutelnost mě bude strašit v nočních můrách, lehce kývl na znamení pozdravu. 

Druhý, který měl očividně vyšší postavení než voják vedle něj, jelikož se mu na ramenou pyšnily nárameníky s jednou hvězdou. Nakrátko ostříhané tmavé vlasy mu přirozeně ladily k vousům, jenž mu lemovaly tváře. Z očích mu srčela autorita a odvaha všechny zadupat do země. Jestliže tohle byl “jenom“ seržant, nechci vidět generála.

Snažil jsem se na sobě nedat znát svoji nervozitu, která mě doslova ochromila a nutila má kolena se třást a stejně tak i ruce. Bylo to až k zbláznění. Stejně tak jako den, kdy nám přišel povolávací dopis. 

Dost jasně si vybavuji, že to nejvíce otřáslo mou matkou. Přečetl jsem si ho hned u dveří, kde se poprvé sesypal a podruhé v mém pokoji. Ani v tom nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že bych mohl bojovat za půdu pod svýma nohama. Nikdy by mi do hlavy nevlezla myšlenka, že budu třímat v ruce zbraň a následně ji používat. Spojitost mezi mnou a válkou mi přišla na míle vzdálená, že bych se vysmál do obličeje každému, kdo by mi pověděl, že to vlastně žádná dálka není. Že jsem k sebedestrukci blíž, než kdy v životě.  

„Jméno a příjmení.” zachrčel muž s nášivkou jedné hvězdy na širokých ramenou, a aniž by shlédl na svůj ošoupaný notes, si do něj něco napsal.  

„Jmenuji se Abraham Matthews, moje žena Lilian Matthewa a syn James Matthews, kterého vám vedu předat.” odpověděl otec a podal seržantovi ruku. Nechápal jsem, proč představuje sám sebe, když se vlastně zajímají jen o mě. Seržant si ho udiveně prohlédl, zatěkal pohledem ke mně, ale naštěstí mu gesto nezopakoval, nýbrž kývnul na vojáka vedle sebe, aby mi vzal tašku, kterou mi prohrabal a hned ji zase vrátil.  

Následně po mě chtěl doklady o totožnosti. Otec jim na všechno svědomitě odpovídal, i když se o mě nikdy víc nezajímal.  

Po několika málo minutách se muž s vyšším postavením rozloučil s rodiči a oznámil mi, že odjezd je za deset minut. Poodešli jsme pryč od davu tvořící se za námi, a aniž by někdo z nás řekl jediné slovo, mi máma padla kolem krku. 

Doteď si vybavuju její pohled, když jsem s dopisem přišel do místnosti, ve které byla kuchyně, obývák a jídelna. Byla zničená. Plakala, když si ta slova na papíře četla a i dlouho potom. Otec… byl nadšený. Radoval se z peněz, které jim přijdou. Radoval se z mého nového a úspěšného života, který mě po válce čeká. Nebral v potaz to, že bych tam mohl zemřít, hlavně že budou peníze a že on bude spokojený. 

To, že jde Kanada do války jsme věděli už dlouho předtím, než jsem musel jít na fyzické testy, jenž mě málem stály život. To, že oné záchrany naší Země budu součásti nenapadlo nikoho z přihlížejících či čtoucích v novinách.

A o tom, jak budu zvládat trénink tam, jsem si zakázal pouštět napříč myšlenkám a vytěsnit tuto závažnou otázku z hlavy. Nějak to prostě budu muset přežít. 

Došel jsem narovnaný k otci, jehož oslovení a funkce byla spíš jen chabá a bolestivá přetvářka. „Bojuj za lidi, jejichž je domovem a úkrytem tato Zem. Bojuj za mne a za svoji matku. Polož za nás i život, zda-li to bude potřeba.” poplácal mě po zádech a tvrdě přikývl. 

Jestli mě jeho slova zasáhla či ne, s tím už si starosti nedělal. Zaryla se hluboko do kůže a rozsápala místa, kde by se mělo nacházet srdce a kladné pocity k člověku, který stál naproti mně. 

Nic. Ani pud sebezáchovy a případné vděčnosti, že mě nechal pod svou střechou mi nezabraňovala k němu cítit hlubší nenávist, než tu, která mě zaplavila jako ledová sprcha. 

Otočil jsem se na patě a kráčel vstříc neznámému. Zakázané a neznámé ovoce přeci chutná nejlépe, ne? Tak proč se tímhle dávím? Proč mi jeho pachuť spaluje hrdlo a jícen, až tápu po dechu, jenž se mi zadrhl někde v plicích. Vykašlávám krev, která mi bude, za bůhví jak dlouho, stékat po rukou a zátěž, která mi bude obtěžkávat krk a svědomí lidskými životy, které jen plnily nesmyslné rozkazy. 

Řítil jsem se zcela a jistě do záhuby sebe samého a několika lidí kolem sebe. Dokážu to zastavit? Dokážu otcovi vyvrátit jeho tvrzení a domněnky o tom, že jsem ostudou rodiny a člověk bez budoucnosti? 

Ztracen v myšlenkách jsem se prodíral skrz své druhy a hledal volné místo, kde bych mohl protrpět celou cestu. 

Posadil jsem se do třetí řady vlevo a okamžitě jsem se nahrnul k oknu a položil si na studené okno pulzující hlavu. Momentálně jsem si nepřál nic jiného, než přetrpět zbytek cesty a nejlépe celou část života, který mě v armádě čeká, o samotě. Neměl jsem chuť a ani čas se s někým seznamovat a navazovat hlubší lidské vztahy, jejichž větve nejdál sahaly k milé prodavačce na trhu s pečivem, se kterou jsem si rád povídal o nejnovější literatuře. 

„Máte tu volno?” ozvalo se za mnou. Rychle jsem k onomu člověku stočil pohled a setkal se s vykulenými oči tmavě hnědé barvy, nezdravě bledým obličejem a kudrnatými vlasy, které trochu krotil černý šátek na čele zabraňující padání kudrlin do očí. 

Už jsem se nadechoval k odmítnutí, když kolem něj prošel kluk, jenž vypadal dost naštvaně. Svoji náladu přemístil do kudrnáče, který stále čekal na moji odpověď, a se zaklením do něj strčil. 

Vytřeštil jsem oči a, i když celé moje tělo protestovalo, shodil jsem tašku mezi své nohy. „Ehm, jasně mám.” Kluk několikrát poděkovat, než se vedle mě sesunul a chvilku lapal po dechu s napevno přitisknutými víčky k sobě. Pomalu jsem od něj odvrátil pohled radující se, že se nehodlá započít konverzaci o slepém seznamování. 

„Jinak jsem Keith Lawrence,” zaslechl jsem ho říkat a znovu se k němu otočil. Oči měl již otevřené a prohlížel si to, co ze mě zbylo. „promiň, jestli jsi chtěl sedět sám, já-” 

„Beru to jako občanskou povinnost, Keithe” skočil jsem mu do řeči a kmitl rameny. Vyjeveně si mě prohlédl a rozhlédl se kolem sebe, jestli to náhodou někdo neslyšel.

„Dobře,” odkašlal si a trochu se zavrtěl na sedadle. „A ty jsi?” s očekáváním se na mě zahleděl a já si automaticky zaryl nehty do dlaní, jako vždycky, když mi jde něco proti srsti. 

„Jamie Matthews.” povzdechl jsem si a znovu se na kudrnatce pokusil usmát, i když to vypadal asi jako škleb, protože si mě soucitně prohlédl, několikrát pokýval hlavou a zavřel oči. 

Znovu jsem se otočil k oknu a sledoval odcházející lidi, auta jedoucí pryč a mávající malé děti. Moji rodiče tu už nebyli, nebo jsem je alespoň neviděl. 

Dokážu otcovi, že se mýlí. Že nejsem ten, za kterého mě má. 

Tato slova a myšlenka mě překvapila natolik, až jsem se sám sebe ptal, kde to vzniklo. Moji ale nevyřčenou výzvu a cíl jsem s radostí přivítal a zapřísáhl se, že se tátovi dostanou pod kůži všechny jeho lži a manipulace budou tam hnít, zatímco já a matka budeme kvést. 

Dokážu to. 

✧