caz

 Objala jsem se pažemi okolo útlého, až nehezky hubeného těla. Schoulila jsem se do sebe a odmítala vpustit do svého vědomí slova mé psycholožky.  "Musíte odejít." opakovala pořád dokola, jako by snad byla naprogramovaná na každého klienta jinak. Na určitý počet slov. U mě to byla slova domácí násilí a musíte odejít.  Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vlna odporu, vzteku a chtíče ji vyřvat díru do hlavy, že to není můj případ. Že já nejsem obětí domácího násilí. To slovo se mi v hlavě zašmodrchalo a ohnulo, jako by tam nepatřilo - protože ani nepatří.  "Poslouchejte mne," povzdechla si žena naproti mně a já k ní zvedla pohled. Cítila jsem, jak ze mě vyprchal všechen život. Jak tu jen sedím z povinnosti a bohužel i proto, že mě sem objednala máma se slovy, že si musím s někým promluvit, když už odmítám poslouchat slova svých blízkých. "chápu, že to nevidíte, chápu, že je těžké něco takového si vůbec připustit..."  Zabodla jsem do ni uštvaný pohled zastřený s...