TAM, KDE KONČÍ STRACH

 Objala jsem se pažemi okolo útlého, až nehezky hubeného těla. Schoulila jsem se do sebe a odmítala vpustit do svého vědomí slova mé psycholožky. 

"Musíte odejít." opakovala pořád dokola, jako by snad byla naprogramovaná na každého klienta jinak. Na určitý počet slov. U mě to byla slova domácí násilí a musíte odejít. 

Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vlna odporu, vzteku a chtíče ji vyřvat díru do hlavy, že to není můj případ. Že já nejsem obětí domácího násilí. To slovo se mi v hlavě zašmodrchalo a ohnulo, jako by tam nepatřilo - protože ani nepatří. 

"Poslouchejte mne," povzdechla si žena naproti mně a já k ní zvedla pohled. Cítila jsem, jak ze mě vyprchal všechen život. Jak tu jen sedím z povinnosti a bohužel i proto, že mě sem objednala máma se slovy, že si musím s někým promluvit, když už odmítám poslouchat slova svých blízkých. "chápu, že to nevidíte, chápu, že je těžké něco takového si vůbec připustit..." 

Zabodla jsem do ni uštvaný pohled zastřený slanou vodou, jenž mi začala stékat v černých liniích po propadlých tváří. "Chápete?" vyštěkla jsem a v zápalu toho vzteku jsem se vymrštila na nohy. "Chápete?! Kdybyste to chápala, tak do mě hodiny necpete slova, že jsem se ocitla v toxickém vztahu a že mě můj manžel občas uhodí. Víte, já mu v zápalu vzteku dám facku a jeho nikdo nenutí chodit na posraný terapie!" uštvaně jsem lapala po dechu. Najednou na mě padla tíha celého světa, kterou jsem doufala, že jsem nechala za dveřmi této bílé místnosti, jež se nazývala oázou klidu a pochopení. 

"Caro." psycholožka v obnošeném svetru a přehnaně velkých brýlích s tlustými obroučky se na mě podívala tím pohledem ve znamení, že ji můj výlev ani trochu nepřekvapil. Jako by snad odpočítala slova, jež mi řekla, kdy takovýto vzdor přijde. "Podívejte se na sebe." hlesla a já zatnula zuby. "Vše na vás visí, máte dobitý obličej a vaše duše... vaše duše je rozdrcená na prach." 

Zoufale jsem se zasmála. "Přestaňte na mě tahat psychologické kecy o mojí duši. Jsem v pohodě. Žiju, ne? To je známka toho, že se nic neděje." Najednou jsem se otočila a popadla svoje věci s touhou odtud vypadnout a prásknout dveřmi a kecy téhle praštěné ženské nechat daleko za sebou. 

"Počkejte, Caro." ozvala se žena když jsem stála u dveří a oblékala si kabát. "Nechte mě alespoň vám říct poslední." potlačila jsem nutkání obrátit oči v sloup, ale otočila jsem se na ni s zvednutým obočím v gestu, jež naznačovalo, že cokoliv mi hodlá říct, si nebudu brát k srdci. 

Psycholožka se nadechla, postavila se a uhladila si svetr. Snad těmito gesty mě tu chtěla udržet o pár vteřin déle. "Váš muž je nebezpečný. Jeho jméno mi bylo povědomé, přišlo mi, že jsem ho už někde slyšela, a tak jsem ho vyhledala na internetu." momentálně se moje obočí srolovalo k sobě. Co to mele? "Váš muž měl ženy před váma. Ženy, které vypovídaly o násilnických sklonech. Nejste jediná. Nejste sama. Dovolte mi dám vám kontakt na jednu z nich." Udělala váhavý krůček směrem ke mně s papírkem v ruce. 

Pohled mi klesl na její ruce poznamenané časem. Sledovala jsem ten kus papíru s číslem jako něco nebezpečného. 

"Caro, prosím." polkla jsem a natáhla k ní roztřeseně ruku zahalenou do až moc dlouhé mikiny, aby zakryla známky mých nešťastných pádu ze schodů. Sevřela jsem ten kousek... čeho? důkazu? hloupých řečí? náhody? A zvedla k ženě pohled. Usmála se na mě jako bych byla její dlouhověká vnučka, která za ni přijela na návštěvu. "Kdyby cokoliv, víte, kde mne najdete." s tímto jsem odešla z místnosti. 

Když jsem dojela před barák, zůstala jsem v autě ještě dlouho sedět. Byla jsem tu sama. Žádné jiné auto tu nebylo. Nevědomky jsem si oddechla. 

Rozevřela jsem papírek s narychlo naškrabaným číslem a hypnotizovala ho pohledem. Nikdy mi neřekl, že měl vztah přede mnou. Všechny sociální sítě mi poradil si vymazat, protože to prý ničí planetu a já tam trávím zbytečně moc času, který bych mohla investovat do čehokoliv jiného - do něho. 

Přišlo mi to fér; on taky nic neměl, přišlo mu to zbytečný. Rozhodla jsem se z vlastní vůle, že si to všechno smažu. Nikdy mě k tomu nenutil - jen dával dobré rady. Rady, které nám měli pomoct k tomu být k sobě více otevření, které nám pomohli spolu trávit více času. 

Nikdy mě ani nenapadlo si ho vyhledat na internetu. 

Ne. Neuděláš to. Miluje tě a nikdy by ti nelhal. Promlouval ke mně rozumný hlas v mé hlavě a já s rázným kývnutím zmačkala propagandu a vylezla z auta do chladného podvečeru. 

Hned jak jsem přišla domů jsem se převlékla do upnutých šatu, které jsem si na sebe brala nerada, ale můj manžel je měl velmi rád, a šla vařit večeři. Měl se vrátit, podle zprávy, kterou mi poslal, až okolo osmé hodiny čili jsem měla dost času. 

Při vaření jsem nic neposlouchala, manžela to znervózňovalo a televizi si zapínal pouze na hokej - což byl jediný kanál, který jsme měli. 

Hudbou tedy v tiché kuchyni byla má hlava. Přehrávala jsem si okamžiky z celého dne, rozčilovala se nad momenty, kdy jsem věci mohla udělat jinak, lépe. A zase se usmívala nad malými radostmi - polibek na rozloučenou, usměvavé děťátko. 

Neuvědomila jsem si, že si broukám nějakou vymyšlenou melodii, když se za mnou neozvalo zasyčení: "Přestaň s tím zvukem, Caro, dneska fakt nemám den." polkla jsem vyjeknutí strachu a vykouzlila úsměv. Otočila jsem se na muže, s nímž jsem sdílela prstýnek, postel, svoji duši. 

"Zlato," hlesla jsem bez dechu, stále uvnitř vylekaná, a došla k němu. Natáhla jsem se, abych ho objala, ale on mě od sebe jen odstrčil a prohlédl si mne. 

"Proč sis tohle vzala na sebe?" zeptal se namísto toho a já shlédla na své černé šaty. 

"Vždycky se ti líbily." usmála jsem se a můj muž se zasmál. 

"Jo, líbily." nechápavě mi zmrzl úsměv na tváři. "Ale to bylo v době, kdy jsi nebyla tak oplácaná, drahoušku." zatahal mě za uvolněný vlas mých tmavých kadeří a já skryla bodnou ránu. 

"Jo, promiň, poslední dobou mám stresové období, a tak-" 

"No, tak tolik nejez, jde to vidět." zahuhlal a odhodil si svoje oblečení - sako a tašku - na zem a posadil se ke stolu. "Kde mám jídlo?" zasyčel znovu a já odtrhla pohled od země, kterou budu muset uklidit. 

Postavila jsem vrchovatý talíř jídla před něj. Pustil se do toho, jako by to byl on, co celý den nejedl. "Ukliď to." rozkázal mi s plnou pusou čili jsem mu skoro nerozuměla, ale jeho agresivní gestikulací jsem si spojila dvě a dvě a udělala jsem to, co jsem stejně měla v plánu; uklidnila jsem jeho věci do šatny. Dveře nepříjemně zasténaly. 

Bytem plynulo ticho. Takové to elektrizující ticho, v němž dobře víte, že když padne jedna jediná kapka, sežehne vás to na uhel. Pohybovala jsem se pomalu, rozvážně a dávala si pozor na každý svůj nádech, zatímco můj manžel se zvedal do své dvoumetrové výšky a sledoval mě dravým pohledem. 

"Zlato..." hlesla jsem, když mě namáčkl na kuchyňskou linku. "dneska ne." zalapala jsem po dechu, když mi jeho velká dlaň obtočila krk a následně jej stiskla tak moc, až mi odebral přísun kyslíku. "Z-zlato, nemůžu.... d-dýchat." chrčela jsem ta slova a cítila, že ztrácím pevnou půdu po nohama, doslova. Můj manžel mě vyzdvihl do vzduchu.

"Měl jsem mizernej den v práci, Caro." zašeptal a já cítila, jak se mi derou slzy do očí. "A ty mi ani nedopřeješ to poslední, co mi udělá alespoň trochu radost?" vyjekla jsem, když se mnou praštil o zem. Před očima se mi objevila černočerná tma a uši mi zalehly. Ocitla jsem se v meziprostoru, kdy jsem nevěděla, odkud a kdy přijde možná rána. "Stejně stojíš za hovno." ucítila jsem na tváři něco slizkého. Mrkala jsem jako o život a lapajíc po dechu jsem zaostřila na svého manžela, jež se nade mnou tyčil jako hora v bouřkových mracích. "Caro, Caro, Caro." zašeptal, když mě popadl za zápěstí a trhl se mnou směrem k sobě. 

"Prosím." vypadlo ze mě zoufale a já věděla, co po tomhle slově bude následovat. Naučila jsem se, jaká slova ho vyprovokují k útoku, ač je říkám nevědomky. Je to spíš taková zoufalá snaha o to ho probrat. 

Plesklo to, když se jeho dlaň setkala s mou tváří. Nestihla jsem rány počítat, natož je nějak zpracovat. Schoulila jsem se do klubíčka a trhala zapěstím, abych se vysvobodila. Nemluvila jsem, ani kdybych mohla, nic bych neřekla. Nemělo to smysl. Musela jsem to jen přečkat, jen napočítat do milionu a pak zase zpátky a budu se moct odplazit do koupelny a tam to nějak v soukromí zpracovat. 

Jenže dneska to bylo jiné; surovější, agresivnější, prudší. Než jsem se stihla nadechnout, zasadil mi pět ran. Zvedl mě do vzduchu a přehodil přes rameno. Jindy by to bývalo romantické, hezké, lichotící... 
Práskl se mnou o gauč a já se začala bránit, křičet a plakat, abych mu ukázala, že to stačí. Jemu to ale nestačilo, nikdy mu to nestačilo. 

Stoupl si, odepl si pásek a začal jím švihat. 

Jedna.

Dvě.

Tři.

Nezmohla jsem se na nic víc než jen na křečovité svíjení se a prosení o odpuštění. Ať už jsem udělala cokoliv... omlouvám se, bože, omlouvám se, jen ať to už skončí. 

Doplazila jsem se do koupelny, špinavá, ošklivá, sama sebou znechucená. Vyzvrátila jsem do záchodové mísy všechnu vodu, kterou jsem dnes vypila, abych zahnala hlad. Dávím se a snažím se ze sebe dostat vše, co jsem nedokázala smýt. Jen odporný, nechutný a sžírající pocit, jež mi dával. 

Klesla jsem na studené dlaždičky a křečovitě si chabými prsty sevřela třeštící hlavu. Chci pryč. Řvala na mě. Možná jsem křičela já. 

Chci pryč, pryč, pryč! 

Ležela jsem tam. Bezvládná, bezcenná, zneužitá k dobro ostatním. Plakala jsem. Plakala jsem tak nahlas, až to musel slyšet. Jenže se nezajímal. Lidi, kteří se zajímali, jsem odehnala, nevěřila jim. 

Sáhla jsem si na krk a sykla bolestí. Pomocí šuplíků a madel jsem se dostala na nohy a spatřila svůj zubožený odraz v zrcadle; propadné tváře, vypouklé oči, kdy se pod jedním tvořila fialová boule, natržený ret a můj krk... 

Odvrátila jsem od toho zjevení pohled. Tohle jsem nebyla já. 

Ale on tě miluje! křičel na mě hlas v zákoutí mé mysli. Ošila jsem se. 

Ne, nemiluje. Kdyby mě miloval, nikdy by na mě nevztáhl ruku, odpověděla jsem mu a pomalu došla ke dveřím, jež jsem následně plná nově nalezeného odhodlání otevřela. 

Potichu jsem došla do kuchyně, kde jsem si nechala mobil a opatrně ho odemkla. Třásly se mi ruce tak moc, až to vypadalo, že mi přístroj vypadne. Vyťukala jsem číslo: 1. 

Ohlédla jsem se za sebe, na gauč, kde spal. Měla bych odejít, pryč, hned teď. 

Rozhlédla jsem se po bundě, čemkoliv, čím bych se mohla zakrýt, ale nic jsem nenašla a do šatny nepůjdu; dveře skřípají. Pomalu jsem se bosá odkradla ven, ale nebyla jsem v bezpečí. Bydleli jsme na samotce u lesa, nikde nikdo. Jen já a on. 

Naťukala jsem druhé číslo; 1. 

Zimou mi začaly cvakat zuby. Třásla jsem se zimou, ačkoliv pro normálního člověka by tohle byl jen lehoučký mráz; já byla jen kůže a kosti, nebyla jsem tlustá, nebyla. 

"Caro." hlesl za mnou hlas a já se málem rozplakala strachy. "Pojď sem." přikázal mi a já se k němu otočila, připravená zadat poslední, záchranné číslo. Podívala jsem se mu pevně, odhodlaně do očí, zvedla bradu a snažila se ze sebe dostat nějaký vzdor, kousíček sebevědomí, které mi on vzal. 

"Ne." řkouc tato slova mě stála úsilí větší, než se dostat z koupelny ven. 

Můj manžel se zasmál; posměšně, až nevěřícně, jako by snad nevěřil tomu, že jsem se mu opravdu postavila. "Ty hloupá huso." odplivl si a rozběhl se směrem ke mně. 

Bosými chodidly jsem bubnovala do vlhké země a snažila se utéct; utéct před mou minulostí, přítomností a budoucností. Během mé klopýtavé snaze zachránit si krk jsem pokoušela kliknout na poslední čísílko. 2. 

Hovor se začal vytáčet. Utíkala jsem jako nikdy v životě. Můj muž za mnou řval nadávky, výhružky. Byli jsme uprostřed ničeho, nikdo by mě neslyšel křičet; byl to jeho cíl? Plánoval to? 

"Dobrý den, mezinárodní tísňová-" 

"Můj manžel," vyhrkla jsem bez dechu a prudce zabočila do lesu. "honí mě, mlátí mě, potřebuju pomoc, pomoc!" vyjekla jsem, když jsem zakopla. Mobil mi odletěl někam do listového displejem dolu čili jsem ho neviděla. 

Začala jsem se přehrabovat v té změti přírody a hledala svoji šanci se vyhrabat z tohoto všeho pryč. Najednou mě popadl za vlasy; tahal mě za ně jako by to byl provaz, jako bych byla špinavej pes na vodítku. 

Ucukla jsem, čímž jsem si vytrhla několik tmavých pramenů, ale dokázala jsem se dát opět na útěk. Doplazila jsem se od něj co nejdál a nahmatala cosi velkého a tvrdého; kámen. Když se ke mně shýbal, praštila jsem ho vší možnou, zbývající silou do obličeje oním přístrojem. V šoku jsem poslouchala žuchnutí na pevnou zem políbenou deštěm. Nečekala jsem ani vteřinu, nestihl mě ani zaplavit pocit viny, či lítosti; zvedla jsem se na roztřesené nohy a utíkala. Minuty, hodiny, dny. Noc se přehoupla v den a den v noc. Nevěděla jsem, kam běžím, ale věděla jsem, že budu volná. 

Dostala jsem se k silnici, líce smáčené od slané vody a bahna, ale stoupla jsem si doprostřed asfaltové cesty a čekala na nějaké auto. 

Uslyšela jsem troubení. Otočila jsem se a všimla si červeného náklaďáku řítící se na moji rozervanou maličkost. 

Stihla jsem si zakrýt obličej, ani vykřiknout jsem nedokázala. 

Oči jsem otevřela na studené zemi v koupelně. 

<><>