caz

Procitla jsem.  Uvědomila jsem si své bušící srdce, své tuhé, těžké nohy a znecitlivělé ruce. Zamrkala jsem do tmy, kterou bouralo světlo venku, jež v líných linií dopadalo na moji postel.  Co se stalo?  Kde jsem?  Najednou jsem to pocítila. Důvod, proč jsou moje ruce znecitlivělé a nehnou se z místa. Kožený pás mi zabraňoval si jimi promnou opuchlé oči.  Opuchlé oči?  Chtěla jsem se posadit. Nešlo to.  Chtěla jsem pokrčit nohy. Nešlo to.  Chtěla jsem křičet. Nešlo to.  Byla jsem otrokem mezi čtyřmi stěnami chladné místnosti, která se na mě tlačila a  tlačila a já se nemohla ani zmítat pod náporem toho prostoru, která se zmenšoval a zmenšoval, až jsem se začala dusit, protože tu nebylo dost kyslíku. Klaustrofobicky jsem se začala chvět.  ,,Pomoc!" pokusila jsem se vykřiknout, ale byl to sotva šepot. Nikdo mě neuslyší. Nikdo nepřijde. Jsem sama.  Trhla jsem pažemi, ale kůže se mi zařízla hlouběji do měkké tkáně na zápěstích. ...

S tál jsem vzpřímeně vedle matky, která šmátrala po mé ruce. Zahákla si do mě své jemné a hubené prsty a tiše vedle mě plakala, zatímco táta stál od nás několik kroků dál a všechno si zaujatě prohlížel.  Postávali jsme na mezinárodním letišti Lester B. Pearson, které se nachází v Kanadě v Torontu. Povytáhl jsem si modro-černou tašku z levého ramene výš, aby mi nesklouzla na zem a stiskl matce ruku silněji. Vždycky pro mě byla mnohem větší oporou, než muž, který měl převzít roli otce.  Shlédl jsem na ni a ze slz, které se jí kutálely po tváři mě bodlo u srdce.  „Měli bychom už jít, ať na nás nečekají moc dlouho.” zašeptal jsem směrem k ní a pokusil se trochu usmát, i když jsem nebyl daleko od toho, abych se otočil a s křikem utekl pryč. Nedaleko od nás stály dva velké vozy v maskovacích barvách a okolo vojáci v uniformách stejné barvy a účelem. Kam jsem se podíval, tak tam byli lidi, změť hlasů se proplétala s jinak docela teplým počasím a šum v uších, jenž způsobil...