A TAK JSEM ZAČALA…

Procitla jsem. 

Uvědomila jsem si své bušící srdce, své tuhé, těžké nohy a znecitlivělé ruce. Zamrkala jsem do tmy, kterou bouralo světlo venku, jež v líných linií dopadalo na moji postel. 

Co se stalo? 

Kde jsem? 

Najednou jsem to pocítila. Důvod, proč jsou moje ruce znecitlivělé a nehnou se z místa. Kožený pás mi zabraňoval si jimi promnou opuchlé oči. 

Opuchlé oči? 

Chtěla jsem se posadit. Nešlo to. 

Chtěla jsem pokrčit nohy. Nešlo to. 

Chtěla jsem křičet. Nešlo to. 

Byla jsem otrokem mezi čtyřmi stěnami chladné místnosti, která se na mě tlačila a  tlačila a já se nemohla ani zmítat pod náporem toho prostoru, která se zmenšoval a zmenšoval, až jsem se začala dusit, protože tu nebylo dost kyslíku. Klaustrofobicky jsem se začala chvět. 

,,Pomoc!" pokusila jsem se vykřiknout, ale byl to sotva šepot. Nikdo mě neuslyší. Nikdo nepřijde. Jsem sama. 

Trhla jsem pažemi, ale kůže se mi zařízla hlouběji do měkké tkáně na zápěstích. Utáhly se. Stáhly mě a zbavily veškerého pohybu. Jen jsem ležela. Jen jsem byla. Vlastně ani to ne. Moje duše nemohla cestovat, nemohla vystoupit z tohoto špatného, uvězněného těla a utéct pryč daleko od tohoto světa, jenž mé tělo uvrhl do téhle jizby. 

Uvědomila jsem si, že horečně lapám po dechu. Lokám vzduch jako bych si ho chtěla sesbírat do na čas, kdy se tohle peklo zvané mým pokojem, zřítí a já se nebudu moct nadechnout. 

V uších mi začalo zvonit, v hlavě... bože v hlavě jsem to měla jako samozvané peklo. Jako by se mi tam usadili všichni démoni a řvali jeden přes druhého, křičeli, trhali a ječeli rozkazy, které mám udělat. Nedokázala jsem myslet jasně. Nevěděla jsem, co dělám, kdo jsem. Jediné, co jsem věděla je to, proč tu jsem. 

Pokusila jsem se zabít. 

Za tento čin, kdy jsem chtěla utéct před svou hlavou, před démony, přede mnou samotnou, mě uvrhli, hodili, do místnosti, která měla být mým dalším důvodem, proč tu nechci být. 

Jsi depresívní, říkali. 

Usměj se trochu, říkali. 

Ty neumíš být šťastná! říkali.

A já na to jen s kýváním a úsměvem, možná smíchem, reagovala a dělala, že mi to nic nedělá. Že mi to je jedno. 

Bylo mi to tak jedno, že jsem se pokusila přijít o ten život, kde podle ostatních nejsem dost.  

Začala jsem zničehonic křičet. Řvala jsem z plných plic a snažila se ze sebe dostat všechny emoce, které mě drtily. Škubala, kopala a trhala se svou zuboženou postavou a bojovala samu za sebe. Za ty kousky mě, které tvoří dohromady celou mou bytost. Kdy já jsem sama pro sebe byla dost, když to ostatním nestačí. 

Pásy povolily. Málem jsem se rozbrečela nad tím faktem, že jedna moje ruka je svobodná. Rychle jsem se vymanila i z druhého uvěznění a pohlédla na své hubené prsty. Sevřela jsem je v pěst, abych si dodala odvahy a uvolnila sevření i na kotnících. 

A najednou jsem padala. Padala jsem sekundy, minuty, ba dokonce i hodiny a pořád jsem nenarazila na tvrdou, chladnou zem. 

Namísto toho jsem dopadla na... měkkost. Jako matčino objetí, jako čerstvě povlečená, voňavá postel. Trhla jsem hlavou a zjistila, že se kolem mě nachází čistost. Nebyla to barva, nebyl to prostor, byla to emoce, jež mě zaplavila a obklopila moji maličkost jako ochranný štít. Až po několika vteřinách mžourání do toho pocitu jsem si uvědomila, že to vychází z postavy, která u mě klečela a něžně se dotýkala, možná jen levitovala nad mým ramenem. 

Vyjekla jsem a zamrkala. Nebyl to člověk, ani zvíře. Byla to entita, z níž proudilo takové uspokojivé teplo, že jsem se hned uklidnila. Hned jsem v sobě našla pocity, které jsem roky necítila. 

,,K-kdo jsi?" vykoktala jsem i tak a ani se nepozastavila nad tím, že můj hlas zněl zcela normálně. 

,,Nezáleží na to, kdo jsem, záleží na tom, jak ty se rozhodneš." hlas mělo melodický, zvučný a mým tělem vibrovalo příjemné chvění, příjemné teplo. 

,,Rozhodnu?" zeptala jsem se nechápajíc a hleděla do možného obličeje oné entity. Měnila barvy. A ty barvy znamenaly pocity, které právě cítila.... nebo které jsem cítila já? 

,,Ano, rozhodneš. Jsi tu, aby jsi bojovala samu za sebe. Chceš bojovat?" zeptalo se a já se zmohla jsem na zamrkání. Znovu jsem se pokusila rozhlédnout kolem sebe. Ale hřejivé teplo mi přejelo po tváři a jako vlnka mi vrátila hlavu tak, abych pohledem opět spočinula na oné entitě. ,,Chceš bojovat?" 

,,Oč mám bojovat?" 

,,O svůj život, přeci." vyslovilo to tak, jako by to bylo nadmíru jasné, co se tady děje. Ale já to stále nechápala. Stále jsem nic nevěděla. 

,,Jsem..." nebylo to ani vydechnutí. 

Entita ani nezavrtěla hlavou, ani nepřikývla. Ale barva, ten pocit se změnil. Zamrazilo mě. 

Ano. 

Neubránila jsem se prvnímu pocitu, jež mě zaplavil; radost. 

Ale nahned, jako by to byl omyl, jako by se ten pocit nikdy neměl objevit, ho vystřídal... strach, pocit zklamání. 

,,Mluv." šeptlo a já se nadechla. 

,,Myslela jsem, že když se mi to povede, budu šťastná, budu volná, konečně něčím budu." ani jsem si neuvědomila, že pláču, že mi líce smáčí slaná voda jako přehradou protrhnutá potopa. ,,Ale necítím se tak. Proč se tam necítím? Proč?!" vyjekla jsem a entita zaplála jasně nefritovým plamenem; strach. 

,,Nebylo to to správné rozhodnutí." hlas se té postavy, nejasné, nehmotné, ozýval všude kolem mě. Ale neuvádělo mě to do úzkostí, ne, byl to jako kdyby mluvil můj vnitřní hlas. 

Ponořili jsme se do ticha. Zvučného, klidného ticha, kdy jsem pomalu vycházela schody uvědomění. ,,Chci zpátky." vyhrkla jsem nahned, jak mi ta myšlenka přišla na jazyk. Obalilo mě to uvědomění. 

Chci žít. 

Mé vědomí zasvětélkovalo bílým, hřejivým světlem, které mě obalilo a objalo. 

,,Přesně tak mé dítě, bojuj sama za sebe." tato slova zněla, když mě obalovala temnota. Ale ne strašidelná, kdy se bojíte, že na vás skočí vaše největší noční můry, ale taková, že se probouzíte z klidného spánku do dne, kdy vás něco čeká. 

Když na vás někdo čeká. 

A tak jsem začala bojovat.