komplikace

 pratelstvi 

je komplikovane. 

ale taky je dulezite ho mit - lidi na ktere se otocite ve dnech kdy se citite psychicky nejhur kdy mate pocit ze uz nemuzete dal. 
protoze casto to pratelstvi ta jistota to ze vite ze vas neopustili jen proto ze jste pro ne byli moc je to to posledni co vam pomuze. 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

A TAK JSEM ZAČALA…

Obrázek
Procitla jsem.  Uvědomila jsem si své bušící srdce, své tuhé, těžké nohy a znecitlivělé ruce. Zamrkala jsem do tmy, kterou bouralo světlo venku, jež v líných linií dopadalo na moji postel.  Co se stalo?  Kde jsem?  Najednou jsem to pocítila. Důvod, proč jsou moje ruce znecitlivělé a nehnou se z místa. Kožený pás mi zabraňoval si jimi promnou opuchlé oči.  Opuchlé oči?  Chtěla jsem se posadit. Nešlo to.  Chtěla jsem pokrčit nohy. Nešlo to.  Chtěla jsem křičet. Nešlo to.  Byla jsem otrokem mezi čtyřmi stěnami chladné místnosti, která se na mě tlačila a  tlačila a já se nemohla ani zmítat pod náporem toho prostoru, která se zmenšoval a zmenšoval, až jsem se začala dusit, protože tu nebylo dost kyslíku. Klaustrofobicky jsem se začala chvět.  ,,Pomoc!" pokusila jsem se vykřiknout, ale byl to sotva šepot. Nikdo mě neuslyší. Nikdo nepřijde. Jsem sama.  Trhla jsem pažemi, ale kůže se mi zařízla hlouběji do měkké tkáně na zápěstích. ...
Další informace

✩‧₊˚Chapter one✧.*

S tál jsem vzpřímeně vedle matky, která šmátrala po mé ruce. Zahákla si do mě své jemné a hubené prsty a tiše vedle mě plakala, zatímco táta stál od nás několik kroků dál a všechno si zaujatě prohlížel.  Postávali jsme na mezinárodním letišti Lester B. Pearson, které se nachází v Kanadě v Torontu. Povytáhl jsem si modro-černou tašku z levého ramene výš, aby mi nesklouzla na zem a stiskl matce ruku silněji. Vždycky pro mě byla mnohem větší oporou, než muž, který měl převzít roli otce.  Shlédl jsem na ni a ze slz, které se jí kutálely po tváři mě bodlo u srdce.  „Měli bychom už jít, ať na nás nečekají moc dlouho.” zašeptal jsem směrem k ní a pokusil se trochu usmát, i když jsem nebyl daleko od toho, abych se otočil a s křikem utekl pryč. Nedaleko od nás stály dva velké vozy v maskovacích barvách a okolo vojáci v uniformách stejné barvy a účelem. Kam jsem se podíval, tak tam byli lidi, změť hlasů se proplétala s jinak docela teplým počasím a šum v uších, jenž způsobil...
Další informace

TAM, KDE KONČÍ STRACH

Obrázek
 Objala jsem se pažemi okolo útlého, až nehezky hubeného těla. Schoulila jsem se do sebe a odmítala vpustit do svého vědomí slova mé psycholožky.  "Musíte odejít." opakovala pořád dokola, jako by snad byla naprogramovaná na každého klienta jinak. Na určitý počet slov. U mě to byla slova domácí násilí a musíte odejít.  Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vlna odporu, vzteku a chtíče ji vyřvat díru do hlavy, že to není můj případ. Že já nejsem obětí domácího násilí. To slovo se mi v hlavě zašmodrchalo a ohnulo, jako by tam nepatřilo - protože ani nepatří.  "Poslouchejte mne," povzdechla si žena naproti mně a já k ní zvedla pohled. Cítila jsem, jak ze mě vyprchal všechen život. Jak tu jen sedím z povinnosti a bohužel i proto, že mě sem objednala máma se slovy, že si musím s někým promluvit, když už odmítám poslouchat slova svých blízkých. "chápu, že to nevidíte, chápu, že je těžké něco takového si vůbec připustit..."  Zabodla jsem do ni uštvaný pohled zastřený s...
Další informace