A PŘEC SE TOČÍ.

 "Už neví, jak za tebou má přijít." , "Plakala." smutně se na mě usmála a já polkla knedlík v krku. Bylo mi špatně, ale plně mi nedocházely následky jejích slov. 

Došla jsem k ní do pokoje a lehla si na její postel. "Čau." pozdravila jsem ji a ona mi něco nesrozumitelného odpověděla nazpátek. Snažila jsem se s ní zapřít konverzaci. "Taky máš všude na TikToku ten nový seriál Obssesion?" zeptala jsem se doufajíc, že se toho chytne. 

"Ne, mám tam něco jiného." pověděla mi co, ale nerozuměla jsem jedinému slovu, který řekla. Přisunula jsem se k ní blíž s myšlenkou, že by mi to mohla ukázat. "Tady to nemám, najdi si to sama." zamumlala a já se okamžitě stáhla. Zírala jsem ji na záda a přemýšlela, kdy se tohle všechno mohlo tak rychle posrat. 

"Chceš jít večer na ten drink?" vysoukala jsem ze sebe a zaplála ve mně naděje, že by na tohle mohla přistoupit a začít se se mnou zase bavit. 

"Nevim." odpověděla pouze a to mi podkoplo nohy. Srazilo mě to na kolena a najednou jsem pocítila obrovskou zoufalost. Slzy se mi začaly hrnout do očí, ale odmítala jsem je vypustit na svobodu. Pořád jsem ji zírala na záda, než jsem se rozhodla zvednout a jít do koupelny. 

Sesunula jsem se na podlahu. Netuším, co jsem tam dělala. Snažila jsem se brečet, ale jediné emoce, které jsem byla schopná byla prázdnota. Neukojitelný pocit prázdna a samoty. 

Udělej to. 

Zamrkala jsem nad tou myšlenkou a automaticky se podívala po místnosti. Nic. 

Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se, zavřela se do pokoje a po zbytek dne nevycházela. 

Nevěděla jsem, co jsem měla dělat. Začala jsem litovat všechno, dostala jsem se a rozhraní sebe sama, kdy jsem nevěděla, jaký krok mohu udělat, abych lidi okolo sebe nezničila, neodehnala nebo se ode mě nevzdálili ještě víc. 

Se všema jsem se míjela. Ne úmyslně. Po tom, co se mamka se mnou snažila zapřít rozhovor o životě s myšlenkou o tom, že o mně nic neví, nedocházelo mi, jak je to vážné. Jak jsem se jim na míle vzdálila. Že s nimi netrávím čas. Minulý rok, když jsem byla s ex, nikdo si nestěžoval na to, že jsme v kontaktu, že jsem na mobilu. 

Tenhle rok za poslední týden slýchám tolik kritiky na můj momentální vztah, kdy dostávám informace o tom, že vlastně nikdo není ve skutečnosti šťastný z toho, že já jsem šťastná. Očividně ale vše dobré je k něčemu špatné. Vše dobré si bere svou určitou daň. 

Jenže má daň ve smyslu že přijdu o dobré vztahy se svou rodino pouze za to, že jsem šťastná, mi přijde dost krutý. 

Posadila jsem se na posteli a zašla do kuchyně. Byla tam mamka, taťka a ségra a o něčem si povídali. Nevšímali si mě. Zvedla jsem všechno své odhodlání, strach i lásku a sedla si k nim. Musí vědět, že i když jsem teď s nimi půlrok nebyla tak, jak byli zvyklí, že je stále z celého srdce miluju. 

Horlivě máchali rukama, smáli se a dělali si ze sebe srandu. Milovala jsem je vidět takhle uvolněné, bezstarostné. Dlouho jsem je tak neviděla. 

"Chybí mi Kája." pronesla ségra a ve mně hrklo. 

"Jsem přímo před tebou, Viv." pronesla jsem žertovným tónem, ale nepodívala se na mě. 

"Já vím zlatíčko, taky nám chybí." Snažila se ji uklidnit mamka a já po ni hodila vystrašeným pohledem. 

"Co to povídáte, jsem přímo tady." vyhrkla jsem a zamáchala jim rukama před obličejem. 

"Je ji líp, nebojte. Muselo se to stát." řekl pragmaticky taťka a vnesl do konverzace rozum, aby tam nebylo tolik emocí. 

"Tati?" zalapala jsem po dechu. 

"Ale už ji nikdy neuvidíme a já nevím..." Viv udělala dlouhou odmlku. "... nevím co bez ní mám dělat. Nevím, jak dlouho to bez ní zvládnu, byla můj vzor, ona mi vždycky ve všem pomáhala a teď namísto toho, aby tu s námi seděla, tak... tu není." po tváři ji stekla slza. 

Zírala jsem na ni a cítila, jak se mi srdce rozbušilo. Natahovalo se, nafukovalo, až do přílišných velikostí, v moment, kdy poprvé prasklo, jsem se dozvěděla v moment, kdy se Viv podívala mým směrem. 

"Neni tu s námi, a už nikdy nebude." nedívala se na mě. Dívala se skrze mě. 

Začala jsem vyšilovat. Vyskočila jsem na stůl a přelezla ho směrem k ní. Natáhla jsem k ní ruku, ale další puknutí přišlo v moment, kdy se má dlaň propadla tou její. Vytřeštila jsem mokré oči od slz a zkusila to znovu. Snažila jsem se jí pohladit po vlasech, šťouchnout ji do ramena, popadnout ji za ruku. Nic. Každý můj dotyk šel skrze ni. 

Otočila jsem se k rodičům a zkusila na nich to samé, ale byl to ten samý scénář. 

Jsem mrtvá? 

Zalapala jsem po dechu a seskočila ze stolu a běžela se podívat do mého pokoje. Nikdo tam nebyl. 

"Mami, tati! zavřískala jsem a běžela zpátky do obýváku. "Viv! Já jsem tady, tady s váma!"  Odstrčila jsem židle, až s třísknutím spadly na zem. Nikdo se ani nehnul. 

"Vivian!" zařvala jsem a shodila věci, co byly na stole na zem. Doběhla jsem k sestře a chtěla ji chytnout za obličej, obejmout ji, ale můj dotyk se rozplynul jako pára. Vzlykla jsem a doběhla ke kuchyni a začala vyhazovat skleničky, bouchala jsem skříňkami a rozbíjela věci jen proto, aby věděli, že jsem tady s nimi. Křičela jsem na ně, brečela, vyhrožovala jim a volala jejich jména. Mávala jsem jim rukama před obličeji a pořád, dokola, neustále se jich snažila dotknout. 

Frustrovaně jsem přecházela po pokoji a během toho rozkopala dřevěnou skříň. V moment kdy spadla, vydala rámusu za celou stavební četu, ale furt to nepomáhalo.

Když byl všude nepořádek, má rodina se mezitím zase smála a bavila se, seděla jsem uprostřed toho zmatku, držela pevně jedno velký sklo, až mi po ruce kanula krev, a houpala se ze strany na stranu. Dívala jsem se na ně, jak se usmívají, jak spolu dělají kraviny, jak si ze sebe dělají srandu. Slzy se mi přetvořily v krev, která mi vytékala z očí. 

"Tak jo, hele vy dva běžte na pláž, já mezitím udělám jídlo." zavelela mamka a taťka se ségrou se odběhli převléct. Žena, která měla srdce na dlani se na ně dívala a usmívala se. Najednou ji ale úsměv z tváře zmizel a ona sáhla po mobilu. Postavila jsem se a stoupla si vedle ni. 

Všimla jsem si, že má otevřený náš chat. 

Prsty ji visely nad klávesnicí. 

"Napiš mi mami, prosím." vzlykla jsem a pokusila se ji obejmout. 

Povzdechla si a mobil schovala zpátky do kapsy. 

Udělalo se mi špatně. Rozeběhla jsem se na záchod, vyrazila jsem dveře a naklonila se nad záchodovou mísu. 

"Napsala vám někomu?" ozvala se Viv. Oplachovala jsem si obličej a podívala se na sebe do zrcadla. Neviděla jsem se. 

"Ne." mamka i taťka odpověděli unisono a ségra se podívala na mobil. 

Rychle jsem k ní doběhla a podívala se jí přes rameno. Poslední zprávu tam měla ona. 

"Jo, mně taky ne." zamumlala. Vzala mobil do obou rukou a já sledovala její pohyby jako ve zpomaleném filmu. Našla zářivě červené tlačítko zablokovat a klikla na něj. V ten moment mnou projela spalující bolet. Kolena se mi podlomila a já nebyla schopná vstát. Odešli. Všichni odešli. 

Po zbytek dne jsem byla schoulená na podlaze na zemi. Nebyla jsem schopná vstát, natož se nějak hýbat. 

Nikdo nepřišel. Snažila jsem se napsat mamce i taťkovi esemesku, ale nešlo mi zprávu odeslat. 

Byla jsem sama. 

Ten večer, kdy všichni přišli, se Viv se všema rozloučila. Šla do svého pokoje a zabouchla mi dveře přímo před nosem. Výhoda toho mít možnost nedotknout se hmotných či živých věcech je v tom, že můžu projít skrz zavřené dveře. Je to jediná a poslední výhoda mé momentální situace. Dostanu se tam, kam ostatní nechtějí, abych se dostala. 

Byla na mobilu a s někým si psala. Rychle jsem se otočila a běžela za rodiči na verandu, abych jim popřála dobrou noc. Nikdo mi neodpověděl. 

Když jsem znovu dorazila za Viv do pokoje, už spala. Mobil měla položený na obličeji a nebyla přikrytá. Vynaložila jsem enormní sílu na to, abych ji mobil z obličeje dala pryč. Byla to její vlastnost a co jsem tak nějak pochopila, vlastnosti věcí mé rodiny jsem se nemohla dotknout. 

Podařilo se mi to pomocí síťky na komáry. Díky téhle věci jsem svou malou sestřičku i přikryla a lehla si vedle ni. Automaticky jsem ji chtěla obejmout kolem pasu, ale ruka mi propadla jejím tělem, až dopadla na matraci. Zabolelo mě z toho u srdce. 

Zavřela jsem oči a užívala si momentu, že můžu s ní spát bok po boku. 

Ráno jsem se probudila zcela normálně. Normálně ale zmizelo hned v moment, kdy jsem si všimla, že Viv neleží vedle mě. Vystartovala jsem z postele a proběhla zavřenými dveřmi. Pokoj rodičů byl prázdný. Celý apartmán byl prázdný. Jako by tu nikdo nikdy nebyl. Jako by to všechno byl pouze sen.

Prošla jsem celý apartmán ještě jednou.

Koupelna.

Kuchyň.

Veranda.

Můj pokoj.

Její pokoj.

Ložnice rodičů. 

Nikde nic.

Jen prázdné postele a žádné hmatatelné vzpomínky. 

Pokusila jsem se otevřít dveře na verandu, aniž bych jimi zkoušela projít, jako nějaký magor. 

Tentokrát to šlo.

Běžela jsem na pláž. 

Nikdo.

Slzy mi stékaly po tvářích. Zoufala jsem prošla každé místo, ke by mohli být. Jestli vyjeli na loď stejně se vrátí sem. Na tohle místo. Na tuhle pláž. 

Posadila jsem se do písku a zahleděla se na horizont. A čekala jsem.

Minutu.

Hodinu.

Den.

Možná rok.

Možná celou věčnost.

Nikdo nepřišel, nikdo na mě nevolal ani za mnou nikdo nepřiběhl a neobjal mě. Najednou jsem pochopila, že člověk nemusí zemřít, aby přestal existovat. Stačí, když se ztratí lidem, které miluje. Stačí, když se jednoho dne přestanou ohlížet.

Když přestanou čekat.

Když si zvyknou, že už nejsem součástí jejich světa.

Seděla jsem tam a sledovala moře.

Každá vlna něco odnesla. Nakonec odnesla i poslední kousek mě.

A svět se dál točil.

Jako bych v něm nikdy nebyla.