JE MI DOBŘE.

 Pořád samé promiň a omlouvám se, 

ač jsi říkal, že to není potřeba, 

vždy jsi to vyžadoval. 

Pořád samé omlouvám se do slepa. 

Omlouvám se, že jsem usnula. 

Omlouvám se, že jsem si z tebe udělala láskyplně srandu. 

Omlouvám se, že jsem to a to udělala. 

Omlouvám se, promiň, nezlob se! 

Je mi zle. 

Z těch pocitů a nocích, kdy jsem se budila abych ti popřála dobrou noc, abys nebyl naštvaný. 

Z toho, jak jsi mi dal pocit viny, že vše, co jsem udělala, byla a je moje chyba. 

Jak jsem musela chodit pomalu a potichu, jak na minovém poli. 

Z tvého žárlení, že jsem byla venku s někým jiným, než s tebou. 

To bych totiž několik měsíců z domu nevylezla. 

Z tvé manipulace, ač jsi mi říkal, že to neumíš. 

Lži. 

Kecy. 

Spadla jsem na dno. 

Hrabala se do jeho dna, kdes mi ty kopal díru, možná i hrob. 

Žila jsem z minuty na minutu. 

Jen kvůli tobě. 

Žila jsem, protože jsem všem slíbila, že žít budu. 

Jenže tys mi dal pocity, jaké nikdo. 

Láska, přijetí, pochopení…

Neschopnost, méněcennost, že je chyba to, že jsem si vybrala konečně sebe. 

Že já jsem chyba. 

Myslela jsem, že mi je s tebou dobře, víš?

Až po našem rozchodu mi došlo, že jsem byla níž a níž. 

Že až po tom všem, kdy jsem to uzavřela, se mi rány na těle začaly hojit. 

Kdy já se začala hojit. 

Toxické vztahy, už nikdy víc. 

To radši sama budu, než vyjít tomuto zoufalství vstříc. 

Naučils mě toho hodně, 

děkuji ti, 

měj se dobře. 

Nemám ti to za zlé, 

chyb v životě člověk dělá dost. 

I já jsem jich udělala několik, 

chci se mít dobře, 

to ale znamená, že bez tebe. 

Je to pravda? Ano, seč možná trošku krutá. 

Ale i tak, říkám ji, křičím ji nahlas. 

Je mi dobře, ano, bez tebe. 

Děkuji. 

Žij si dobře.