SPREJ

 Zaklonila jsem hlavu ve svém typickém gestu, když mě něco ze srdce pobavilo, a z plna hrdla se zasmála. 

Kryštof se usmíval, tím svým klučičím způsobem, kdy když roztáhl rty do úsměvu se mu zvýraznily lícní kosti a v očích se mu zatřpytilo. Drkla jsem do něj loktem a popadla sprej. 

,,Nerozesmívej mě a tvoř." uchechtla jsem se naznačujíc, že bychom se tu měli přestat pošťuchovat, div jsme na sebe nezačali sprejovat drahou barvu z pochybných obchodů, a dokončit již rozdělané. Blonďák zavrtěl hlavou, až se mu světlé zářivé, až andělské kučery zavlnily kolem bledého obličeje. 

,,Jen říkám holá fakta." zaštěrkal tubou, nasadil si šátek a začal se věnovat práci. Poodstoupila jsem a sledovala, jak dokončuje svůj nápis she looked like art a horečně přemýšlela, kdo to může být, Tofi se nikdy nezmínil o nějaké holce, jež by měla jeho přelétavé srdce. Nikdy se nezmínil o někom, kdo vypadá jak umění. 

Když to dokončil, postavil se vedle mě a oba jsme sledovali naše výtvory - moje halabala nápisy, které měly vyjadřovat cosi uvnitř mě, co jsem nedokázala úplně vyjádřit jinak, než že jsem zničila zeď - a tu Kryštofovu. 

,,Kdo je to?" zeptala jsem se a vdechla jsem podzimní vánek, aby mi sčísnul černé kadeře do obličeje. Zorným polem jsem viděla, že po mně blondýn mrskl pohledem, jako by to byla ta nejvíc otravná otázka na světe. 

,,Ježiš, Cath, kolik nám je?" utrousil a já převrátila oči v sloup. 

,,Jsem tvoje kamarádka, která s tebou dokonce i ochotně tráví čas." zavrčela jsem a vzala mu sprej, abych jej mohla hodit do potrhaného ale umělecky špinavému báglu. Tofi něco zamrmlal a já se nesnažila zjistit, co to bylo. 

Když jsem se otáčela a chtěla jít zase za ním, blondýn a jeho vysoká postava mě přišpendlila k od námi pomalované zdi. Pohotově mi přikryl ústa velkou, studenou dlaní a já se nezmohla na nic jiného než na vytřeštění očí a upřeného pohledu na jeho mrazem růžové tváře. 

Jeho obličej se nezvykle - možná až nebezpečně - přiblížil k tomu mému. ,,Jsou tu benga." zašeptal mi do ucha a moje hloupé, pitomé srdce z ochraptělého ale zároveň něžného hlasu jako samet, zakoplo a začalo se řítit mým tělem do záhuby, jež jsem nevěděla, že v sobě mám. 

Civěli jsme na sebe, z očí do očí, a v těch jeho se mihlo... cosi, co mě donutilo zamrkat a pohledem sklouznout na tenké rty. Ohryzek mu poskočil, jak zaregistroval můj pohled a natiskl se na mě ještě víc. 

Panenko Marie. 

Mohly uběhnout hodiny, možná to dokonce byly i snad dny, kdy jsme takhle stáli, než pomalu, mučivě pomalinku, sundal ruku z mých rtů a omylem - možná, doufám schválně - se o ně otřel konečky prstů. Dech se mi zapomněl někde hluboko v hrdle a já div neomdlela na nedostatek kyslíku.  

,,Tofi?" zahalekala jsem směšně vysokým tónem a totálně zahodila image, kterou jsem mu představila před pár měsíci, kdy jsme se potkali a spojili naše cesty s graffiti. Jmenovaný pěvně stiskl sprej, který měl právě v ruce a bezmyšlenkovitě s ním zatřásl, jakoby se chtěl otočit a něco napsat na od námi pomalouvanou zeď. 

,,Cath." zamumlal a jeho dech mě pošimral jak na tváři, tak se mi něco pohnulo v podbříšku.  Polkla jsem balvan, který se mi vytvořil v krku a chtěla, vážně chtěla, se odtáhnout, ale nehnula jsem se ani o píď. Namísto toho jsem se na něj víc přitiskla, jako bychom byli opačné poli magnetu a dostali se do takové vzdálenosti, kdy je těžké nás od sebe oddělit. Nejhorší na tom bylo, že jsem se ani nijak zvlášť nesnažila o to, abych se od něj vzdálila. Myslím, že kdybych mu zatlačila na hruď hned by mě pustil, ale moje ruce po ní stoupaly pomalu nahoru, až jsem mu je obmotala okolo krku. 

Dívali jsme se na sebe a ocitli se v meziprostoru, kdy neexistovalo nic ani nikdo, jen my dva na celém světě. Svět se točil kolem nás, ne my kolem něho. Byl to nepopsatelný pocit, cítila jsem se tak naživu jako nikdy předtím. S ním jsem se cítila naživu, jako kdybych našla konečně své místo. 

,,Jsi směsice mých oblíbených barev a moje nejoblíbenější dílo." zašeptal a mně přeběhl mráz po zádech. 

She looked like art. 

Bylo to na mě. 

Zamžikala jsem pod náporem emoci, jež ve mně vířily a chtěly vytrysknout ven. Chtěla jsem se smát, objímat ho a vykřičet do světa, že on, on, mi říká, že vypadám jako dílo, kdyžto on je socha Davidova. Je symbolem afrodity krásy, to on byl mistrovské dílo. Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled, nemohla jsem se na něj podívat pouze jednou. 

,,Hej! Položte všechny spreje a ruce nahoru!" křikl někdo a tím zničil onen okamžik mezi námi. Měla jsem chuť tomu narušiteli vyškrábat oči. Odskočili jsme od sebe a hledali majitele onoho hlasu. 

Byl to policista, policisti, kteří mířili rychlým krokem k nám. Zalapala jsem po dechu a podívala se k našim nohám, kde se z pro mě neznámého důvodu váleli spreje. 

,,Do prdele." hlesl Kryštof a věnoval mi pohled. Nepatrně jsme se na sebe kývli a rozběhli se každý jinou stranou. 

Cajti řvali, jejich těžké nohy dupaly do země a snažili se nás chytit. Pár jich běželo za mnou a druhá půlka běžela za Kryštofem. Bylo mi zle z toho, jak jsem se snažila běžet co nejrychleji, kličkovat mezi lidmi a hledat skulinku, kam bych se před nimi mohla schovat. 

Prudce jsem zatočila za roh do slepé uličky a hodila šipku do kontejneru napůl plnou odpadků a snažila ze sebe nevydávit svou naposledy snědenou snídani. Zavřela jsem oči a modlila se ke všem svatým i k těm z podsvětí, aby se přiklonili na mou stranu. Jakmile jsem pětkrát napočítala do dvou seti a pak se odvážila vykouknout ven. 

Vzduch v rámci možností čistý. 

- 

Když jsem se doploužila domů, hned jsem šla do sprchy. Smyla jsem ze sebe vše, co jsem chtěla, ale vtiskla si do kůže ty pocity, které jsem zažila s Kryštofem. Hloupě jsem se pro sebe usmála a hupsla do své chladem rozestlané posteli. Vzala jsem mobil do ruky a šla napsat Kryštofovi. 

Cath: utekl jsi?:D

Zavrtala jsem se a zavřela oči. 

Probudila jsem se s trhnutím. Za okny se rozprostírala tma a já šáhla po mobilu. 

Žádné zprávy 

Zamračila jsem se a otevřela chat s Tofim. 

Cath: utekl jsi?:D 
Zobrazeno 

Zírala jsem na mobil jako kdybych si rozbila sklíčko. 

Asi usnul. 

Jenže dny plynuly a on se neozýval. V hlavě se mi vytvořilo nespočet scénářů od těch bizardních až po ty závažné, jež mi naháněly hrůzů. 

Zkoušela jsem mu psát, ale už mi nedal ani to zobrazeno. Jeho rodiče jsem neznala, nikdy jsme si nebyli až tak blízcí - ač to před tím mohlo působit zcela jinak. 

Snažila jsem se normálně fungovat, jíst, spát. Nemohla jsem si přiznat skutečnost, že mám o něj tak velké obavy a vytvořila si k němu cosi během několika měsiců, jež jsme spolu strávili. 

Bylo to absurdní. 

To, že jsem už nechodila sprejovat, protože to nebylo tak… povznášející jako s ním, nedávala jsem tomu prostor. 

Jednou jsem  seděla na posteli a klasicky zírala do stěny a přemýšlela, když mi začal zvonit mobil. Skočila jsem po něm jako by to měla být odjištěná bomba a já ji uměla zpacifikovat. Doufala jsem, tak strašně moc jsem doufala, že by…. 

Neznámé číslo. 

Povzdechla jsem si. Hovory, jež jsem neměla uložené, jsem nikdy nezvedala z bývalých zkušeností, že to vždycky byly reklamy. Zmáčkla jsem na červené tlačítko znamenajíc ukončení hovoru a naštvaně třískla přístrojem po peřinu. 

Jak se může opovažovat mě takhle ze dne na den od sebe odříznout?! Jak si může dovolit dělat, že jsem nikdy neexistovala! Jak si může dovolit mi zamotat hlavu a pak… prostě odejít?! 

Mobil mi začal vyzvánět znovu. Zavčela jsem a když jsem zjistila, že je to opět neznámé čislo, agresivně jsem bouchla do červeného kolečka, jako bych volajícímu uštědřovala ránu do tváře. 

Zvedla se ve mně taková vlna vzteku, že jsem měla chuť začít vřískat, najít si ho a z plných plic mu říct, že se takhle prostě nechová. 

Jenže já mu tu radost neudělám. Dokážu mu, že byl pro mne stejně zbytečný a méněcenný jako já pro něj. Vylezla jsem z postele, venku panovala hluboká, temná přikrývka. Idelání. 

Během mé přípravy mi mobil zvonil ještě třikrát. Odmítala jsem ho vzít. Nemám náladu poslouchat žvásty o nejnovější pračce. Dala jsem si ho do režimu letadla, aby už nemohl vydávat ten uši trhající zvuk. Popadla jsem batoh, kde jsem měla pár svých sprejů, oblékla se a tiše, abych nevzbudila rodiče a bráchu, jsem vyklouzla do noci. 

Sprejovala jsem a sprejovala, vytvářela nové obrazce, toulala se po městě s cigaretou v ruce a sprejem v druhé a měla radost, že jsem nevyšla ze cviku, že mám mnohem víc napadů a lehčí tahy, než předtím. Milovala jsem to. Tak moc jsem to milovala. 

Naučila jsem se být zase sama, bez parťáka, a naučila se, že i zlepšování zdí mými abstrakcemi je lepší o samotě s hudbou v uších. Nikdy na mě nepřišla benga. 

A na Kryštofa jsem postupem času zapomněla. 

><><