caz

Zamrkám do ohlušujícího ticha, jež se roztahuje a smršťuje kolem mne. Sahala po mně svými ostrými drápy a škrábala, řezala a dotýkala se mé schránky duše, která byla uvězněná a zmítala, kroutila a trhala se na kusy jen proto, aby se dostala pryč. Utéct na míle daleko od tohoto života, jež provází ledový závan námrazy, jako jinovatka po chladné noci, od pocitu studu, méněcennosti, mého vakuu bytí, kdy jsem si myslela, že nežiju příběh daný z dobré vůle, ale rok přes rok plynul a dával mi rány do středu hrudi, jsem si uvědomila, že tento život mi nebyl dán anděli, leč stíny ďáblů a samotného pekla se mi stal dominantním v životě a odrážel se od mé duše, jako temnota pohlcující světlo a vše dobré. Já byla pohlcující vše dobré. Žádné zárodky pocitu štěstí či radosti, místa, kam patřím, pocit přijetí a lásky. Ne, já jsem byla odsouzena mými ďábli posazených na ramenou, jak trůn honosnější než hvězdná koruna utkaná z nejtemnějších odstínů noci. Byla mi dána společností charakterizující samot...

  Z aklonila jsem hlavu ve svém typickém gestu, když mě něco ze srdce pobavilo, a z plna hrdla se zasmála.  Kryštof se usmíval, tím svým klučičím způsobem, kdy když roztáhl rty do úsměvu se mu zvýraznily lícní kosti a v očích se mu zatřpytilo. Drkla jsem do něj loktem a popadla sprej.  ,,Nerozesmívej mě a tvoř." uchechtla jsem se naznačujíc, že bychom se tu měli přestat pošťuchovat, div jsme na sebe nezačali sprejovat drahou barvu z pochybných obchodů, a dokončit již rozdělané. Blonďák zavrtěl hlavou, až se mu světlé zářivé, až andělské kučery zavlnily kolem bledého obličeje.  ,,Jen říkám holá fakta." zaštěrkal tubou, nasadil si šátek a začal se věnovat práci. Poodstoupila jsem a sledovala, jak dokončuje svůj nápis she looked like art a horečně přemýšlela, kdo to může být, Tofi se nikdy nezmínil o nějaké holce, jež by měla jeho přelétavé srdce. Nikdy se nezmínil o někom, kdo vypadá jak umění.  Když to dokončil, postavil se vedle mě a oba jsme sledovali naše výtv...

Procitla jsem.  Uvědomila jsem si své bušící srdce, své tuhé, těžké nohy a znecitlivělé ruce. Zamrkala jsem do tmy, kterou bouralo světlo venku, jež v líných linií dopadalo na moji postel.  Co se stalo?  Kde jsem?  Najednou jsem to pocítila. Důvod, proč jsou moje ruce znecitlivělé a nehnou se z místa. Kožený pás mi zabraňoval si jimi promnou opuchlé oči.  Opuchlé oči?  Chtěla jsem se posadit. Nešlo to.  Chtěla jsem pokrčit nohy. Nešlo to.  Chtěla jsem křičet. Nešlo to.  Byla jsem otrokem mezi čtyřmi stěnami chladné místnosti, která se na mě tlačila a  tlačila a já se nemohla ani zmítat pod náporem toho prostoru, která se zmenšoval a zmenšoval, až jsem se začala dusit, protože tu nebylo dost kyslíku. Klaustrofobicky jsem se začala chvět.  ,,Pomoc!" pokusila jsem se vykřiknout, ale byl to sotva šepot. Nikdo mě neuslyší. Nikdo nepřijde. Jsem sama.  Trhla jsem pažemi, ale kůže se mi zařízla hlouběji do měkké tkáně na zápěstích. ...